Sport je něco, co známe určitě my všichni. Ale většinou ho známe jenom jako takový. Ale neangažujeme se v něm osobně a třeba ani jeho pravidla často moc neznáme. Sport je nám přece nejpříjemnější většinou jenom tehdy, když ho přijímáme pasivně. Když se na něj díváme jen odněkud z tribuny nebo v ještě lepším případě v televizi z postele.
Prostě se moc nehýbáme. Nechceme tím ztrácet čas, kterého máme málo, a hlavně nechceme, aby nás po tom bolelo namožené tělo a cítili jsme únavu. Než to, to radši lenošíme. I když víme, že nám to vůbec neprospívá a že se na nás nedostatek pohybu podepisuje tím, že jsme nemocnější, obézní, nepohybliví a často i neatraktivní.
Kromě nás lenochů jsou tu ale i skuteční sportovci. Třeba i ti profesionální. Jenže dá se o nich říct, že to jsou ti, kdo si počínají správně? Kdo ví. Určitě líp vypadají, určitě jsou vitálnější, ale co jinak?
Ani profesionální sportovce si nemůžeme moc brát za vzor. I když si je někdy za vzor bereme, hlavně tehdy, když pro nás vybojují nějakou důležitou medaili na světovém šampionátu. Sice sportují a to by se mělo ocenit, jenže je to často přehnané. V honbě za medailemi se přepínají tolik, že jsou pak často ve středním věku odepsaní. Mají sportem zhuntovaná těla a pokud si sportováním během kariéry nevydělají dost peněz, nekončí nejlíp. Třeba i kvůli tomu, že mají kromě opotřebovaného těla často i jen mizerné vzdělání, když na něj nebyl pro tréninky čas. A pak už se těžko živí.
A to už ani nemluvě o možném dopingu. Při kterém do sebe někteří sportovci napumpují klidně cokoliv, jen aby byli ještě o něco lepší, bez ohledu na to, o jaké svinstvo se může taky jednat. A body, vteřiny nebo centimetry se pak klidně i hodně krutě podepisují na jejich zdraví.
A než si takhle ničit zdraví, to radši jdu k televizi koukat se na hokej jenom z kanape.