Sport

Hlavně sportovci na vrcholové úrovni jsou v dnešní době opravdu hýčkáni. O jejich formu, zdraví, výživu a regeneraci fyzickou i psychickou se stará spousta odborníků. Jsou ve světě sportu ještě opravdoví chlapi drsňáci? Ale jsou! Představíme vám pár sportů, na které si jen tak někdo netroufne!

Eskymácká drsná olympiáda

Některé disciplíny tzv. Eskymácké olympiády jsou opravdu skutečnými „krváky“. Například zápas, kde se soupeři přetahují za uši. Vyhraje borec, kterému se podaří soupeřovo ucho utrhnout! Inu tvrdé severské podmínky.

 

Ragby v chladu Antarktidy

A pokračujeme dalším mrazivým sportem. V extrémních podmínkách, které panují na Antarktidě, jež jsou nebezpečné i při běžném pobytu, si někteří chlapíci zahrají klidně ragby. Zápasy pořádají pravidelně pracovníci z vědecké základny. Do jejího bezpečí se vrátí až když je odehráno!

Hra Vikingů Ba

Tato původně mnohem krvavější hra se v dnešní době hraje v poněkud „mírnější“ podobě. Hlavní původní rekvizitou byla totiž hlava, kterou uřízli nepříteli. Dnes ji nahrazuje kožený míč. Hrají ji v jednom skotském městečku jménem Kirkwall. Přímo v ulicích. Má zde již dlouhou tradici. Město se po dobu hry rozdělí na dvě znepřátelená území. Hráči mají za úkol míč „hlavu“ dostat na stranu nepřítele. Na konci zápasu jsou značně zničeni hráči i město. Ale nikdo si nestěžuje. Tradice je tradice!

 

Boj s chapadly na pobřeží

Tato hra byla velice populární v amerických „letech šedesátých“. Přenosy dávali i televizní kanály. Šlo o boj s chobotnicí na mořské mělčině. Cílem bylo dostat hlavonožce na břeh. Některé chobotnice měly i 40 kilo, takže nešlo o žádné slabé „chudinky“! A nejtěžší varianty zápasu probíhaly bez dýchacích přístrojů.

 

Pólo se slony

Oproti výše uvedeným hrátkám je to pohoda. Vymysleli ho při setkání na párty jeden bohatý Skot a jeden bohatý podnikatel (dobrý hráč póla). Jde v podstatě o normální pólo. Jen místo koní se jezdí na slonech a „kladívka“ jsou třímetrová!

              V tomto roce, tedy v roce 1908 také měli muži poprvé a naposledy vloženou speciální disciplínu, kdy předváděli speciální prvky. Další zařazení krasobruslení na olympiádě bylo v roce 1920 a to v Antverpách. Poprvé se pak krasobruslení na zimních olympijských hrál objevilo hned v roce 1924 v Chamonix.

            Teprve v roce 1976 byla na zimních olympijských hrách v Innsbrucku zařazena do závodního repertoáru tohoto sportu také další z disciplín, která je dodnes platná a to jsou tance na ledě. Tedy muž a žena v páru, ovšem jiná pravidla, jiné náplně oproti sportovním dvojicím. Pro laiky se dá říci, že sportovní dvojice jsou ta disciplína, kdy partnerkou partner hází, zvedá ji nad hlavu a různě s ní v „zametá“, přičemž taneční páry jsou disciplínou, kde se nevidí skoky, ale bruslení v páru vypadá tak snadno, že divák má velký zážitek i z příběhu daného programu.

Legendy českého krasobruslení

I když jsme malou zemí, dokázali jsme již mnohokrát, že umíme vychovávat sportovce nejvyšší úrovně a to dokazují i výsledky v krasobruslení na vrcholných událostech. Pojďme se teď podívat na největší české sólové krasobruslaře.

Muži

1.      Karol Divín

◦     1954 bronz  na ME v Bolzanu

◦     1955 bronz na ME v Budapešti

◦     1956 bronz na ME v Paříži

◦     1957 stříbro na ME ve Vídni

◦     1958 zlato na ME v Bratislavě

◦     1959 zlato na ME v Davosu

◦     1960 stříbro na ZOH v USA

◦     1962 stříbro na MS v Praze

◦     1962 stříbro na ME v Ženevě

◦     1964 bronz na ME v Grenoblu

◦    

2.      Ondrej Nepela

◦     1966 bronz na ME v Bratislavě

◦     1967 bronz na ME v Lublani

◦     1968 bronz na ME ve Västeras

◦     1969 stříbro na MS v Colorado Springs

◦     1969 zlato na ME v Garmisch-Partenkirchenu

◦     1970 stříbro na MS v Lublani

◦     1970 zlato na ME v Leningradu

◦     1971 zlato na MS v Lyonu

◦     1971 zlato na ME v Curychu

◦     1972 zlato na ZOH v Sapporu

◦     1972 zlato na MS v Calgary

◦     1972 zlato na ME v Göteborgu

◦     1973 zlato na MS v Bratislavě

◦     1973 zlato na ME v Kolíně nad Rýnem

3.      Jozef Sabovčík

◦     1984 bronz na ZOH v Sarajevu

◦     1985 zlato na ME v Göteborgu

◦     1986 zlato na ME v Kodani

4.      Petr Barna

◦     1989 bronz na ME v Birminghamu

◦     1990 stříbro na ME v Leningradu

◦     1991 stříbro na ME v Sofii

◦     1992 bronz na ZOH v Albertville

◦     1992 zlato na ME v Lausanne

5.      Otto Gold

◦     1930 stříbro na ME ve Vídni

6.      Vladislav Čáp

◦     1947 stříbro na ME v Davosu

7.      Tomáš Verner

◦     2007 stříbro na ME ve Varšavě

◦     2008 zlato na ME v Záhřebu

◦     2011 bronz na ME v Bernu

8.      Michal Březina

◦     2013 bronz na ME v Záhřebu

Ženy

9.      Hana Mašková

◦     1967 bronz na MS ve Vídni

◦     1967 stříbro na ME v Lublani

◦     1968 bronz na ZOH v Grenoblu

◦     1968 bronz na MS v Ženevě

◦     1968 zlato na ME ve Västeras

◦     1969 stříbro na ME v Garmish-Partenkirchenu

10.  Jiřina Nekolová

◦     1948 bronz na MS v Davosu

11.  Ája Vrzáňová

◦     1948 bronz na ME v Praze

◦     1949 zlato na MS v Paříži

◦     1949 stříbro na ME v Miláně

◦     1950 zlato na MS v Londýně

◦     1950 zlato na ME v Oslu

12.  Jana Mrázková

◦     1961 bronz na ME v Berlíně

13.  Liana Drahová

◦     1974 bronz na ME v Záhřebu

Sport je něco, co známe určitě my všichni. Ale většinou ho známe jenom jako takový. Ale neangažujeme se v něm osobně a třeba ani jeho pravidla často moc neznáme. Sport je nám přece nejpříjemnější většinou jenom tehdy, když ho přijímáme pasivně. Když se na něj díváme jen odněkud z tribuny nebo v ještě lepším případě v televizi z postele.

Prostě se moc nehýbáme. Nechceme tím ztrácet čas, kterého máme málo, a hlavně nechceme, aby nás po tom bolelo namožené tělo a cítili jsme únavu. Než to, to radši lenošíme. I když víme, že nám to vůbec neprospívá a že se na nás nedostatek pohybu podepisuje tím, že jsme nemocnější, obézní, nepohybliví a často i neatraktivní.

Kromě nás lenochů jsou tu ale i skuteční sportovci. Třeba i ti profesionální. Jenže dá se o nich říct, že to jsou ti, kdo si počínají správně? Kdo ví. Určitě líp vypadají, určitě jsou vitálnější, ale co jinak?

Ani profesionální sportovce si nemůžeme moc brát za vzor. I když si je někdy za vzor bereme, hlavně tehdy, když pro nás vybojují nějakou důležitou medaili na světovém šampionátu. Sice sportují a to by se mělo ocenit, jenže je to často přehnané. V honbě za medailemi se přepínají tolik, že jsou pak často ve středním věku odepsaní. Mají sportem zhuntovaná těla a pokud si sportováním během kariéry nevydělají dost peněz, nekončí nejlíp. Třeba i kvůli tomu, že mají kromě opotřebovaného těla často i jen mizerné vzdělání, když na něj nebyl pro tréninky čas. A pak už se těžko živí.

A to už ani nemluvě o možném dopingu. Při kterém do sebe někteří sportovci napumpují klidně cokoliv, jen aby byli ještě o něco lepší, bez ohledu na to, o jaké svinstvo se může taky jednat. A body, vteřiny nebo centimetry se pak klidně i hodně krutě podepisují na jejich zdraví.

A než si takhle ničit zdraví, to radši jdu k televizi koukat se na hokej jenom z kanape.